REINKARNACE

I. Aktuálnost vědění v reinkarnaci na počátku období vodnáře 9

1. Znovuzrození – základní otázka a pravýpověď lidstva 10
2. Církev kontra reinkarnace 14

II. Původ, podstata a duchovní cíl člověka 17

1. Pád andělů17
2. Spasitelský čin Ježíše Krista19
3. Cíl duše a člověka21
4. Smysl pozemského života – Země jako škola života22

III. Karma a reinkarnace na cestě k dokonalosti 23

1. Zákon příčiny a účinku23
2. Zákon odpovídající shody24
3. Zákon odpuštění a milosti26
4. Nauka o znovuzrození v prakřesťanském pojetí27
1. Duchovní zákon gravitace27
2. Poučení a svobodná vůle v očistných rovinách29
3. Důvody a možnosti vtělení31
4. Kontrola porodů a přelidnění33
5. Zastření vědění: riziko a šance34
6. Vysvobození z koloběhu znovu zrození36
1. Mystická cesta lásky36
2. Znovuzrození v duchu37

IV. Důsledky 39

1. Obraz Boha, světa a člověka ve světle nauky o reinkarnaci39
2. Důsledky pro lékařství41
3. Duchovní vývojová pomoc43
4. Možnosti reinkarnace v budoucnosti44

Informace o Univerzálním životě 46

Dnes v době duchovního pozvednutí, na počátku období vodnáře, se stává jedna ze základních otázek a zároveň pravýpověď lidstva stále aktuálnější: vědění o reinkarnaci, to znamená možnost různých vtělení duše do lidského těla. Nauka o znovuzrození patří k prakřesťanskému myšlení, i když církví byla ze západního myšlení vymazána. Ona dává odpověď na otázky o utrpení a smrti, o smyslu pozemského života a o životě po tomto životě. Jako dílčí aspekt zákona o příčině a účinku nabízí reinkarnace možnost intenzívního očištění duše.

Tyto výklady, které osvětlují skutečnost reinkarnace z prakřesťanského hlediska, vykládají podrobně duchovní zákonitosti, které platí v souvislosti se znovuvtělováním. Základem je Duchem Božím projevené vědění, jemuž se vyučuje v Univerzálním životě, jednom prakřesťanském společenství současnosti.

Znovuzrození, to je základní výpověď lidstva. Ve všech dobách a ve většině kultur bylo toto téma součástí víry a spekulace. Známý švýcarský hlubinný psycholog C. G. Jung zastává názor: "Znovuzrození je výpověď, která patří k pravýpovědím lidstva vůbec. Tyto pravýpovědi se zakládají na tom, co označuji jako ,archetypus`. Všechny výpovědi, jež se týkají nadsmyslového, jsou v nejhlubším smyslu stále určovány archetypem, takže není divu, když se výpovědi o znovuzrození vyskytují u nejrůznějších národů."

Vědění o znovuvtělení duše je základem obsáhlého výkladu o utrpení a vině – o smyslu bytí vůbec. Dává odpověď na otázku, proč se dětí rodí v bídě, zmrzačené a nemocné? Z náboženského hlediska vypadá stejná otázka takto: Jak je to možné, když přece exístuje Bůh lásky? Na druhé straně: Proč se mnohé rodí v bohatství, blahobytu a zdraví? A také: Proč existují takzvané zázračné děti?

Otázka: Existuje-li možnost opakovaného pozemského života nebo ne? je jednou ze základních otázek vůbec. Týká se výkladu podstaty našeho lidského bytí; jde o obraz člověka, světa a Boha.

Vědění o reinkarnaci není rozšířeno pouze ve východních náboženstvích, např. v hinduismu a buddhismu; také pro mnoho velkých básníků a myslitelů západního světa a myslitelů v antice i v novověku bylo toto vědění samozřejmostí. O možnosti opakovaného pozemského života byli kromě jiných přesvědčeni Empedokles, Pythagoras, Platon a Vergilius, dále Goethe, Hölderlin, Schiller, Schleiermacher, Fichte, Kant, Schopenhauer, Nietzsche, Kirekegaard a Voltaire.

Dnes zastávají myšlenku reinkarnace velké esoterické skupiny, jako např. Antroposofové, Rosenkreuziáni nebo skupiny Lorbera. Také Univerzální život zastává učení o možnosti různých vtělení duše do lidského těla.

Také věda se zabývá reinkarnací. Je už k dispozici obsáhlý materiál, např. od profesora Jana Stevensona, který po dlouholeté výzkumné práci na více než 1 500 případech spontánního vzpomínání vyjadřuje přesvědčení, že jím vědecky zkoumané případy "daleko přesahují pouhý náznak znovuvtělování; zdá se mi, že ji dostatečně dokazují".

Dalším známým jménem je Thorwald Dethlefsen, který své pacienty pomocí jím vyvinuté metody zavádí zpět do dřívějších životů a tím hluboko v duši zakořeněné vzpomínky přináší navenek. Tímto

způsobem ošetřuje psychosomatická zatížení v současném životě.

I přes výsledky těchto bádání nebo právě v souladu s nimi a díky velkému rozšíření vědění o reinkarnaci, neexistuje jednota nauky, nýbrž mnoho rozličných názorů – které se přirozeně také kříží a částečně spolu souhlasí – pokud jde o konkretní obsah a použití tohoto vědění.

Je to zde stejné jako u otázky po Bohu: S Jeho existencí souhlasí všechna náboženství – avšak o Jeho bytosti existují různá mínění; všude se nacházejí menší nebo větší zlomky jedné pravdy, smíšené s různými lidskými názory a představami. Stejně je tomu s reinkarnací. V podstatě se o ní nepochybuje, pokud jde však o detaily, liší se výpovědi zčásti značně. Tak například nelze jednoduše ztotožňovat pojmy "reinkarnace" a "putování duše"; východní porozumění se odlišuje od západního – podle toho, jaký obraz Boha je základem.

Na rozdíl od výkladu katolického a evangelického učení jsme přesvědčeni o tom, že existuje i křesťanský výklad nauky o reinkarnaci; a dokonce, že vědění o znovuvtělování duše patří k prakřesťanskému myšlení a že je významnou součástí křesťanské víry.

"Vědění o znovuzrození bylo v prakřesťanství a v prvních stoletích křesťanství pevnou součástí křesťanského myšlení. Také Ježíš Nazaretský učil o znovuzrození a mnoho církevních učitelů pohlíželo na znovuzrození jako na něco samozřejmého."

Hermann Bauer to dokazuje ve svém spise o znovuzrození.

Kriticky vyhodnotil řecké a latinské biblické texty, koncilní dokumenty a díla prvních církevních otců a došel k závěru, že znovuzrození je prakřesťanská nauka. Poukazy v bibli jsou např. M 16, 14 (srv. také Lk 9, 19), kde Ježíš klade otázku, za koho Jej lidé považují. Na to Mu odpověděli Jeho učedníci, že ti jedni Ho považují za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, další za Jeremiáše nebo za některého z jiných proroků. Jiný příklad: Ježíš mluvil o návratu Eliáše a myslel tím Jana Křtitele (Mt. 17, 10 – 13; srv. také Lk 9, 8 a d. ).

Církevní učitel Rufinus ujišťoval v jednom dopise Anastasiovi, že víra v opakující se životy patřila k všeobecnému církevnímu myšlení církevních otců a jako stará tradice byla odedávna předávána z generace na generaci. Origenes (asi 185 – 254), který platí za jednoho z největších řeckých církevních otců, učil reinkarnaci s velkým přesvědčením; měl k dispozici ještě původní rukopisy bible v řeckém a hebrejském jazyce.

Nauka o znovuzrození byla tedy součástí křesťanství v prvních stoletích. O to překvapivější je, že toto vědění nebylo a není v západních církvích vyučováno.

Jak došlo k odstranění pravdy o znovuvtělování? Této otázce se chceme nyní krátce věnovat.

Z rozličných, částečně z politických a lidských důvodů, vzplanuly četné teologické spory o Origenovo učení. Protože Origines byl všude obecně uznáván za nejvýraznější osobnost ranné církve platil jako autorita a odpůrci i přímluvci se na něho odvolávali, bylo vědění o reinkarnaci stále více spojováno s jeho jménem. Spor o Origena byl v průběhu následujících století stále silnější a vyžadoval si konečného rozhodnutí. Tak došlo k té závažné události, která měla za následek potlačení a odstranění nauky o reinkarnaci: Na sněmu východní církve v roce 543 v Cařihradu byla Origenova nauka devíti klatbami zavržena.

Mezi nimi se nacházejí i dvě prokletí, která nauka o znovuzrození nepřímo odsuzují: Za prvé je popírána praexistence duše a v této souvislosti i to, že duše lidí původně existovaly jako čisté bytosti v nebi, potom však od Boha odpadly a vtělili se do lidských těl. Za druhé jsou prokleti všichni, kteří nevěří ve věčné potrestání démonů a bezbožných lidí a v potrestání všech, kteří věří ve znovupřijetí, v návrat k Bohu (Apokatastasis).

K formulaci těchto klateb došlo na příkaz císaře Justiniána I., který se považoval za nejvyššího pána církve. Jím navržené klatby potvrdil církevní sněm v roce 543 a o deset let později podepsal papež Vigilius klatby, předložené mu na koncilu v Cařihradu – přesto, že podle koncilních záznamů se o tom vůbec nejednalo.

Osobnost císaře Justiniána, všeobecná válečná situace ve Východořímské říši a k tomu navíc hrozící nebezpečí otevření ještě jedné nové vnitropoliticko – náboženské fronty v Palestině, vytvářely politické motivy pro odstranění nauky o reinkarnaci.

Aby byla zaplněna mezera po zavrženém učení o znovuzrození a aby byla podpořena nauka o jedinečnosti lidského života, musely být vytvořeny nové články víry (dogmata). Tyto se týkaly především dědičného hříchu, stvoření duše v okamžiku zplození, smrtelného hříchu, posledního soudu, očistků (odpustků?) a věčného prokletí. Současně tím byla zdůvodněna nutnost posvěcení kněžských zprostředkovatelů, protože bez ní by tato učební soustava nemohla existovat.

V důsledku toho však nelze odpovědět na výše uvedené otázky o smyslu utrpení a viny. Prázdné teologické fráze pak odkazují lidi, kteří kladou existenční otázky, na zdánlivé Boží tajemství, kde se člověk musí přestat ptát.

Možnost opakovaných pozemských životů jedné a téže duše je tedy základní pravdou našeho lidského bytí. Abychom pochopili její význam a dosah, měli bychom si nejprve uvědomit původ, podstatu a duchovní cíl člověka.

My lidé jsme původně čistí andělé, božské bytosti z věčných nebes. Jsme děti Boží, dokonalé, věrné obrazy Boha – Otce, které kdysi žily v sedmi – rozměrném absolutnu, v Božím světle. Nádherný nebeský život těchto čistých duchovních bytostí si nedokážeme představit, v okamžiku nejvyššího vnitřního štěstí jej můžeme nanejvýš tušit. Je to život bezprostředního proniknutí Božím duchem, jasným Božím světlem, život nekonečného naplnění, radosti, harmonie a lásky.

Avšak jedna duchovní bytost, Satana, se odvrátila od Boha; hájila negativní pocity a začala si vymýšlet vlastní říši. Tady, vé svéhlavosti Satany, spočívá původ takzvaného pádu – také nazývaného "pád andělů", který tím byl zahájen.

Satana odlákala ještě další duchovní bytosti od poslušnosti k Bohu; v důsledku jejich protizákonného jednání – svými svéhlavými činy se provinily proti Božímu zákonu lásky – mohly stále méně být prozařovány Božským duchem; jejich světelnost zjevně slábla. Když také nedbaly ani na napomínání cherubínů (archandělů), byli archandělem Michaelem vyvedeny z čistých nebes.

S odchodem odpadlých dětí Boha vznikla také takzvaná světelná zeď, která obklopuje čistá nebesa. Čím více se duchovní bytost svým negativním, tedy egoistickým a svéhlavým konáním od Boha odvrací, tím více energie odevzdává této stěně zákona.

Protože padlé bytosti opakovaně překračovaly zákon, docházelo ke stále silnějšímu zhušťování kdysi jemných forem – jak u původně čistých duchovních bytostí, tak i duchovních částí planet – , který s nimi opustily čistá nebesa. Tak, podle stupně zhuštění, postupně vzniklo sedm tak zvaných padlých rovin s jejich dalšími sedmi podrovinami.

Energetický potenciál v éterických tělesech kdysi jasných duchovních bytostí se stále více redukoval; bytosti tmavly a zastiňovaly se. Éterické tělo se stále zmenšovalo a kolem něho se utvořilo sedmkrát sedm obalů, které jsou podle druhu vibrace identické s padlými rovinami. Toto zastíněné, obalené tělo nazýváme duší.

Duše je kniha života. V ní se zaznamenává veškeré vnímání, myšlení, mluvení a jednání, ať pozitivní nebo negativní. Negativní vibrace vytvářejí zastínění (zatížení) duše. Jsou to obaly nebo též oblačné závoje, které zadržují Boží světlo.

Na základě přibývajícího zahuštění se duše stále více opouzdřovala; sedm obalů, nazývaných také oděvy nebo obaly duše, se stahovalo do duchovně stlačených bodů, které jsou označovány jako centra vědomí (čakry). Skrze tato centra vědomí došlo k vytvoření hrubohmotného, materiálního těla: vznikl člověk. Lidské tělo je současně povozem duše, s nímž se tato pohybuje v mezitím vzniklé hmotě.

V důsledku protibožského života padlých bytostí rotovaly duchovní atomy, ze kterých je vystavěno jejich éterické tělo, stále pomaleji – a proto také došlo k výše popsanému zahuštění. Plánem Satany teď také nazývána Luciferem (nosičem světla) bylo, aby duševní atomy rotovaly tak pomalu, aby upadly z pravé rotace do levé. To by znamenalo postupnou degeneraci a nakonec rozpuštění veškerých forem ve věčném éteru. Tato představa rozptýlení všech forem je ještě dnes obsažena ve východních náboženstvích, která vznikla před Kristem.

Ježíš Kristus, inkarnovaný syn Boží, však toto dění svým spasitelským činem zastavil. Když promluvil na Golgatě: "Dokonáno jest", rozdělilo se Jeho Božské dědictví v jiskry – a do každé duše, do každého člověka se spustila jedna taková jiskra spasení. Ta působí ve čtvrtém centru vědomí jako síla Krista, jako podpěrná a udržující energie, která v každé duši zachovává Božské synovství a tak zabraňuje další degeneraci. Kristova jiskra je spásnou a léčivou silou v nás.

Posláním Ježíše Krista bylo také, učit zmatené lidstvo cestu zpět k absolutnu, neboť mnozí proroci před Ním se o to pokoušeli marně. On, největší prorok a mystik lidských dějin, hlásal cestu nezištné lásky, cestu do nitra. V Kázání na hoře je koncentrovaně shromážděno Jeho učení; je to podání ruky Boha, který chce Své děti vést do věčné vlasti, do světelných nebes.

Skrze spasitelský čin Ježíše Krista nese v sobě každý z nás jiskru spasení – a ta usiluje o to, aby opět vstoupila do absolutna, do Říše Boha. Ona je silou, která nás nutí k sebepoznání, k odvrácení se od zpovrchněného života, zaměřeného po chtění něco vlastnit, něčím být, něco mít, je proměňujícím a spasitelským plamenem v každém srdci, vedoucím světlem pro každého, kdo se upřímně obrátí ke Kristu a k Božím zákonům.

Cílem každé duše a každého člověka tedy je – ať s tím teď souhlasíme nebo ne – stát se opět vědomým dítětem Boha, nebeskou, volnou bytostí, která žije a působí ve světle Boha, která se podílí na Jeho síle a nádheře.

K tomu je nutné opět prosvítit sedm obalů duše, které v člověku působí jako centra vědomí, je nutné přivést znovu k záření kdysi čisté duchovní tělo, to energetické těleso, které bylo zastíněno a zatemněno protizákonným životem, – až je zase zbavené obalů a může být dokonale prosvíceno Božím duchem. Neboť: Jsme božského původu.

Tuto právě naznačenou cestu zpět do absolutna, proměnu člověka v Boha – člověka, ve vědomé dítě světla, můžeme nastoupit jak duše bez těla – v sedmi padlých rovinách, které jsou od spasitelského činu Ježíše Krista nazývány také rovinami očistnými nebo přípravnými –, tak i v lidském šatu. Je to cesta postupného očišťování duše od všech zatížení, je to cesta nezištné lásky, která vede zpět k srdci Božímu.

Na Zemi máme možnost absolvovat všech sedm stupňů vědomí i s jejich podstupni, rozpustit všechna centra vědomí. Země je tedy také místem milosti, školou života, v níž se můžeme očistit podstatně rychleji než v očistných rovinách – proč tomu tak je, to bude ještě objasněno.

Pozemský čas je proto cenný a měl by být časem uvědomění, časem intenzívní snahy o očištění duše a zduchovnění člověka – poznáním a překonáním chyb a zatížení a životem nezištné lásky.

Ve spodních čtyřech padlých rovinách – hmota se Zemí je tou nejspodnější – platí zákon příčiny a účinku, nazývaný také kauzální zákon nebo zákon setby a sklizně. Zní: Co zaseješ, to sklidíš!

Souhrn negativních příčin, jež jsme způsobili a dosud neodčinili, je zatížením naší duše, zvaným také karma. Zákon příčiny a účinku znamená: Všechno špatné, co jsme kdy zaseli, každá negativní, tedy Božímu zákonu života a lásky odporující příčina, má tendenci jednoho dne vyvolat svůj účinek.

Vina duše dozrává pod zářením planet podle neměnných zákonů. Jakmile dozraje, pak bude v duši – skrze odpovídající konstelaci planet uvolněna a může u člověka skrze tělo vytékat.

Vina duše se může vlévat do těla ve formě nemocí nebo ran osudu; může se projevovat jako utrpení, žal, problémy a potíže s našimi bližními, s partnerem nebo s dětmi: Musíme a smíme opět napravit to, čím jsme se kdysi provinili.

To se může stát třeba až po mnoha stoletích, v některém dalším vtělení – podle konstelace planet a jiných podmínek, o nichž ještě budeme hovořit. To je tedy ten důvod, proč se rodí například zmrzačené děti: Svou nemocí odčiňují zlo, které způsobili v dřívějším životě.

Nevědoucí lidé nemohou toto zjevně bezdůvodné utrpení pochopit. Buďto se bezmyšlenkovitě podrobí, odkazují na Boží tajemství, nebo obviňují Boha. Ve své duševní slepotě se domnívají, že On sesílá bídu a nemoci. Nevědí, že Bůh, nekonečná láska, nikdy netrestá nebo i nějak jinak nesesílá utrpení – připouští pouze účinky těch příčin, které člověk sám způsobil, aby se tento podle nich mohl poznat a napravit.

Tím je také zachována svobodná vůle člověka. Sami – si určujeme svůj osud. Všechno, co nás potká, je působení příčin, které jsme sami zavinili. Máme tedy radost i utrpení ve vlastních rukou – jaká je setba, taková je sklizeň.

Zmínili jsme se právě, že Země je školou života vznikla sice skrze událost pádu, avšak je zároveň darem milosti nebeského Otce. To znamená, že duše se může zde rychleji očistit než v očistných místech onoho světa, když člověk zemřel a odložil své materiální tělo.

Když totiž člověk odloží své tělo, je jeho duše přitahována od oné oblasti onoho světa, která odpovídá jeho vibraci, jeho stavu vědomí. Potká tam duše, s podobnou úrovní vědomí a s mnoha aspekty, které se mu rovnají.

Na Zemi se však setkáváme s lidmi s nejrůznějším vědomím, se všemi možnými chybami a slabostmi. Proto zde můžeme mnohem snadněji rozeznávat svoje vlastní negativní vlastnosti, jestliže aplikujeme zákon odpovídající shody. Ten zní: Co mi na mém bližním vadí nebo rozčiluje, to je také ve mně.

Jestliže mě určitá zvláštnost jednoho bližního rozčiluje, tak to znamená, že stejná nebo podobná je také ve mně samém. Stejně jako znějící struna jedněch houslí rozechvěje odpovídající strunu jiných houslí, tak se v naší duši rozechvěje jedna duševní zátěž – tak zvaná odpovídající shoda – , když se někdo jiný chová podobným způsobem. Náš bližní je tedy naším zrcadlem, které nám může pomoci k sebepoznání – když do něj jen nahlédneme.

Kdyby zákon příčiny a účinku platil neomezeně, museli bychom všechno, to znamená každou námi způsobenou negativní příčinu, odčinit a protrpět.

Skrze Boží milost však máme možnost tomuto osudu uniknout. Když totiž své chybné chování včas poznáme, upřímně ho litujeme, prosíme o odpuštění a co možná nejvíce napravíme to, co jsme způsobili, pak může být vina odčiněna mírnou formou nebo může být docela vymazána. To stojí ve vůli Boží; přihodí se nám to, co je dobré pro náš duševní vývoj.

Přitom ovšem hraje významnou roli také odpuštění od poškozeného. Dokud není vyřešeno všechno mezi naším bližním a námi, zůstáváme po tu dobu připoutáni na naši vinu a také na něj – čímž bráníme svému i jeho duchovnímu vývoji.

Čím více se otevíráme spravedlivému životu, životu přibývajícím na nezištnosti, pro Boží sílu, která je v nás, tím více nám může On darovat svou milost. Kristus pravil, když putoval jako Boží syn v pozemském šatu: "Pojďte ke Mně všichni, kdo se namáháte a jste, obtíženi břemeny: Já vám dám odpočinout." (Mt 11, 28)

Můžeme se kdykoliv obrátit ke Kristu, jehož spasitelský Duch, spasitelská jiskra v nás je. Můžeme Mu předat všechno, neboť On chce s námi nést a odebrat nám úplně nebo částečně naše břemena – podle toho, co je dobré pro duši.

Jestliže pozemský život nabízí příležitost, aby se zde duše mohla očistit rychleji než v rovinách onoho světa (očistné roviny), pak je opakované vtělení možností urychlené nápravy.

To ovšem znamená: Vtělení do lidského těla odpovídá jen tehdy vůli Boha, když je duše ochotná akceptovat Zemi jako školu života a místo odčinění příčin, které sama způsobila. Vůle Boha tedy není, aby člověk, připoutaný na osud, který si sám vytvořil, se vracel znovu a znovu do těla.

Než se rozhovoříme o různých důvodech a možnostech vtělení duše do lidského těla, musíme si nejprve objasnit jednu duchovní zákonitost duchovní zákon gravitace. Ten zní: Stejné přitahuje stejné. Tady se jedná o duchovní zákon – nikoliv o fyzikální, který platí pro magnety, u nichž se přitahují opačné póly.

Duchovní zákon gravitace říká, že se vždy na – vzájem přitahují stejné vibrace. To znamená pro duši: To, co je v ní činné, tedy vibruje, určuje místo jejího určení – ať už je to po skončení života v očistných rovinách nebo při nové inkarnaci.

Při vtělení do pozemského těla musí tedy za prvé být dána určitá konstelace duchovních a materiálních planet, která odpovídá tendenci záření duše; za druhé musí podle duchovního zákona gravitace souhlasit tendence vibrace nastávající matky s vibrací vtělující se duše.

V okamžiku zplození je oběma rodiči skrze pouto příčiny a účinku přivolána duše. Oba, muž i žena, mají s povolanou duší dosud neodčiněnou duševní vinu nebo mají na Zemi společně splnit určité poslání.

Zplozením tedy vzniká tak zvaná zářící šňůra a s ní také spojení s duší, která se nachází v očistných oblastech.

V okamžiku zplození přijímá duše povolání ke vtělení a navazuje tak kontakt s oplozenou vaječnou buňkou. Stejným způsobem, jak probíhá buněčné dělení a vznik a růst embrya v těle matky, přibližuje se duše jejímu nastávajícímu tělu.

Žádná duše nepřistupuje k inkarnaci bez poučení; Každá duše je před svým vtělením poučena. Tak zvaní vyučující andělé upozorňují na to, co ji na její pozemské pouti očekává. Je poučena i o duchovních zákonitostech, které platí pro hmotu, jako například o zákoně příčiny a účinku.

Mnohé duše jsou také dočasně od dalšího vtělení odrazovány; to se stává tehdy, když vyučující andělé na základě stavu duše poznají, že inkarnace v tomto okamžiku by mohla mít za následek ještě větší zatížení duše.

Některým je zase k další inkarnaci raděno; to tehdy, když duše vykazuje jistý stupeň zralosti a je odhodlána dalším vtělením se ještě rychleji dále vyvinout a tím se přiblížit Bohu a tím i svému vlastnímu, věčnému bytí.

Každé duši je však dána svobodná vůle. Jestliže chce duše přistoupit k inkarnaci, může to učinit, avšak pod podmínkou, že je dána odpovídající konstelace planet a dále, že je přitahována určitým duševním stavem nastávající matky – také otec hraje jistou roli.

Ovšem i v očistných rovinách se mohou duše dále vyvíjet. Jsou individuálně vedeny vyučujícími anděly. Protože duše v oblastech onoho světa ztrácí pojem prostoru a času, může to trvat století nebo tisíciletí, než dojde k rozumu a odhodlá se k postupu výše – to je další důvod, proč vývoj na Zemi může probíhat podstatně rychleji než v očistných oblastech.

Jestliže duše žije už dlouho na jedné a téže duchovní očistné planetě v oněch světech, pak se stane následující: Síla Kristova, která doposud duši obklopovala, se stáhne zpět – tím je duše vystavena intenzívnímu vlivu kosmických sil. Ty do ní postupně pronikají stále silněji a reflektují v ní uložené obrazy dřívějších činů, které vykonala v lidském těle. Pak začne v duši boj: ona se brání proti vystupujícím obrazům a bojuje tak proti svým vlastním činům.

Duše je tímto kosmickým přílivem záření nucena k rozhodnutí: buď se bude snažit o další vývoj v očistných sférách nebo prostřednictvím nové inkarnace v pozemské škole.

Kdyby nedocházelo k tomuto naléhání ducha, musela by mnohá duše – v důsledku chybějícího vnímání času – setrvávat velmi dlouho na stále stejném vývojovém stupni; vůbec by nepostřehla, že stagnuje, a proto by se také nesnažila o další vývoj.

Svobodná vůle zůstává však i tady zachována, neboť v duchu neexistuje žádné "musíš!" – a to ani v případě znovuvtělení. Duše je k rozhodnutí pouze vybízena, nikoliv nucena; neboť toto naléhání ducha je třeba chápat jako podání ruky, aby duše nezůstala stát na jedné vývojové úrovni – což jí není natrvalo možné – , nýbrž aby dozrála k Božímu vědomí.

Duše jsou tedy v oněch sférách poučovány – také co se týká zákona opětného vtělení a možných následků inkarnace. Uvedli jsme už, že není Boží vůle vstupovat stále znovu do těla, aniž by všude akceptovala Zemi jako školu života.

Protože má každá duše svobodnou vůli, zvolí také mnohé duše cestu vtělení, které nerespektují vůli Boha. Jsou to sobecké duše, které jsou pevně připoutané k hmotě a žijí v přesvědčení, že materialistický svět s jeho požitky a chtíčem je jediná realita. Pro tyto duše, většinou silně zatížené, je důležitý pouze smyslový život – o Bohu a Jeho lásce, o duchovním, vyšším vývoji nechtějí nic vědět.

Podle duchovního zákona, že stejné přitahuje stejné, se tyto duše potom často rodí do pozemských neduhů a utrpení, pokud jsou splněny výše uvedené podmínky (konstelace planet, odpovídající vibrační tendence rodičů). To je také jeden z důvodů, proč se dnes mnoho duší vtěluje v nerozvinutých zemích; stav jejich vědomí odpovídá tamním duchovním a fyzickým podmínkám.

Z tohoto ovšem nesmíme vyvozovat, že všichni, kteří se rodí v rozvojových zemích v bídě a utrpení, jsou velmi silně zatížené duše.

Vedle této skupiny velmi zatížených duší, které přistupují k inkarnaci jako ve snách, bez ohledu na to, kam je koloběh znovuvtělování zatáhne, a které také nedbají na to, zda se narodí v utrpení nebo zda je jim přisouzen jenom krátký pozemský život; vedle těchto poháněných duší jsou i takové, které jsou rovněž silně zatížené, avšak krok ke znovuvtělení dělají vědomě. Chtějí v krátkosti prostoru a času odčinit . duševní zatížení, které poznaly a chtějí odtrpět to, co by v duchovních oblastech odčiňovaly pouze v průběhu velmi dlouhých časových úseků.

Třetí skupina duší přistupuje ke vtělení v takzvaném třetím světě, aby pomáhala svým bratřím. a sestrám, aby jim sloužila v nezištné lásce a aby současně vyrovnala svoje vlastní poznaná provinění.

Mnozí přicházejí na Zem ještě navíc s Božským posláním, které je jakoby vyryté do jejich duše, aby lidstvu oznamovali a na příkladu svého života názorně ukazovali Boží lásku; chtěli přinášet světlo do temnoty hmoty a učit lidi duchovní zákony.

Také v takzvaném civilizovaném světě naléhá k inkarnaci spousta velmi zatížených duší. Vzbuzují v člověku potřebu chuťových požitků, alkoholu a drog. Takové výstřednosti podporují sexuální život což opět těmto duším dává možnost vtělení do tohoto světa.

Mnohé duše, které v západním světě naléhají k inkarnaci, již zde však nemají skrze umělý potrat, kontrolu porodů a preventivní prostředky možnost k inkarnaci dospět: To je další duchovní důvod pro explozi zalidnění ve třetím světě. Jestliže je totiž kontrola porodů v jedné zemi úspěšná, pak dojde zato v jiné zemi nebo v chudých oblastech jiných zemí k nadměrnému počtu vtělení. Jsou-li tedy inkarnace v jedné části světa omezeny, vyskytne se v jiné oblasti přelidnění.

Přelidnění by se dalo porovnat s nemocí, která je prostřednictvím léků v těle zastavena a tím zatlačena zpět do duše. Tím jsou vytvořeny další příčiny, které se eventuálně projeví v jiných orgánech, se zcela jinými příznaky. To, co nedokvasilo, si hledá stále nové vedlejší cesty. Co je oddáleno, není ještě zdaleka zrušeno.

Když člověk žije v hmotném těle, nevzpomíná si už na duchovní vědomosti, které měla duše před vtělením. Také už nic neví o svých dřívějších životech na Zemi. Při každé inkarnaci je totiž vědomí z dřívějších životů a z pobytu v oblastech onoho světa zakryto. Proto každá duše, ať už je jakkoliv čistá, riskuje to, že se na své pozemské pouti zatíží.

To se stalo i mnohým poslům světla, které poslal Bůh, aby učili lidstvo o Jeho lásce; zapletli se v materii, upadli do soukolí příčin a účinků a museli potom často v mnoha pozemských životech nahromaděnou karmu odčinit a odpovídajícím životem podle Božích zákonů ji rozpustit.

Zakrytí dřívějších vědomostí při vtělení duše do lidského těla neznamená však jen riziko, nýbrž i velkou šanci ve srovnání s životem duše v oblastech onoho světa. Taková vědomost by nás totiž mimořádně zatěžovala; trápili bychom se výčitkami, tak jako duše v očistných rovinách; bránilo by nám to žít v přítomnosti a vnímat a využít současné možnosti k sebepoznání a nápravě, bez ovlivnění následků z našich dřívějších chybných jednání. Tím by také byl postup duchovního vývoje mnohem zdlouhavější a těžší.

Každý den, ba každá hodina a každá minuta na Zemi v sobě skrývá možnost sebepoznání a očištění od duševních zatížení – pokud jsme otevření, jasní a uvědomělí. Všechno, co nás potká, se nestane náhodou, nýbrž nás zasáhne podle neúprosných zákonitostí; jsou to plody někdejší setby.

Ve světle těchto vědomostí, stojících v pozadí, je zjevné, že záměrné odkrývání dřívějších inkarnací prostřednictvím určitých technik není zákonité, ať už se to děje z jakýchkoliv důvodů; zasahuje to do předem určeného procesu zrání duševní viny: Pohled je zaměřen na minulost, místo aby byly vnímány současné možnosti sebepoznání.

Smysl a účel pozemského života a tím i opakovaného vtělení duše do hmotného těla je tedy z duchovního hlediska očištění duševních obalů a tím postupný vzestup k Bohu; je to postupný vývoj původně čistého, jemnohmotného duchovního těla.

To se děje nejrychleji vědomým vykročením na takzvanou Vnitřní cestu, na cestě k vnitřní svátosti, na kterou vstupovali, vstupují a budou vstupovat všichni praví mystikové – neboť každý člověk je chrámem Božím a Boží Duch je v něm. Vnitřní cesta obsahuje sebepoznání a postupné odkládání všech lidských, všech egoistických postojů a chyb. Tato cesta je také cestou rozvoje nezištné lásky.

O tento proces, který má za následek postupné rozpuštění center vědomí, po případě duševních obalů – tedy zatížení duše, se křesťané v Univerzálním životě vědomě snaží a také ho prožívají. Jdou křesťansko – mystickou cestou lásky, která je vyučována v Křesťanské mystické škole. Prostřednictvím Kristovy síly postupují na cestě sebepoznání a uskutečnění Božích zákonů – až k jejich naplnění.

Cílem pozemské školy je, dorůst očištěním duše a člověka ze zákonu příčiny a účinku – do absolutního zákona; je to ta neosobní láska, která s plnou silou působí, jakmile se rozvinou první čtyři stupně vědomí. Pak je také Kristova síla plně aktivní; Kristus nás může vést zpět k absolutnímu vědomí přímo a bezprostředně skrze takzvané vnitřní slovo nebo skrze očištěné cítění.

Jakmile je rozvinut čtvrtý stupeň – to odpovídá také čtvrté očistné rovině na onom světě – , pak už není člověk nebo případně duše podřízena kauzálnímu zákonu; takzvaný "koloběh znovuvtělování" je opuštěn. Duše už se nemusí vtělovat, aby odčinila svoji vinu, a také už není pod vlivem planet. Dosáhla svého prvního velkého cíle na cestě k Bohu: takzvané znovuzrození v duchu.

To je dalekosáhlý návrat do Božího zákona. Ve třech takzvaných přípravných oblastech se potom může duše dokonale očistit. Světlou stěnou, která obklopuje nebeské světy, může však projít pouze taková duše, která přijme Krista jako svého Spasitele a prvospatřeného Syna Božího a spoluvládce nekonečna. Taková duše přináší spasitelskou jiskru, která se v ní proměnila v jasný plamen, zpět do absolutna.

Z toho, co bylo řečeno, jasně vyplývá, jak veliký význam má přijetí nauky o reinkarnaci pro pochopení smyslu lidského života. Otázky viny, utrpení a osvobození, které se jinak dají zodpovědět jen těžce nebo nepřiměřeně, nacházejí takto věrohodnou odpověď. Je tak umožněno obsáhlé pochopení lidské skutečnosti a života v onom světě. Člověk je součástí velkého kosmického dění, které je řízeno neúprosnými duchovními zákonitostmi a přesto je ve svém nejhlubším nitru absolutně svobodnou, jasnou, čistou, Božskou bytostí. Dokonce i jako zastíněná duše má stále svobodnou vůli.

Ve světle nauky o reinkarnaci je jasněji patrný i Bůh lásky – bez onoho křečovitého teologického tvrzení, které říká, že Bůh trestá toho, koho miluje. On je a zůstává láskou; na nikoho nesesílá utrpení nebo nemoc, nikoho neuvrhne zmrzačeného do lidského těla z jakýchsi tajemných důvodů a nikoho neučiní zázračným dítětem. Jak se člověk narodí, to si určuje on sám.

Náš nebeský Otec nám daroval svobodnou vůli. Proto jsme také zodpovědni za naše vykonané a nevykonané činy: musíme sklízet to, co jsme zaseli v minulých životech – pokud se neobrátíme. Není to Bůh, kdo nás trestá, nýbrž jsme to my sami. On pouze připouští účinky námi daných příčin.

Země a lidský život se nám tedy v tomto světle nejeví jako zatracení ani jako konečné určení. Země sice vznikla ve své materiální podobě skrze událost pádu, avšak zároveň nám také byla Bohem darována jako škola života, jako příležitost a šance, abychom se rychle očistili od našeho duševního zatížení, což by za určitých okolností v oblastech onoho světa trvalo dlouhé věky.

Nauka o reinkarnaci z prakřesťanského hlediska dále říká, že nemůže existovat žádné věčné prokletí. Nebe a peklo jsou v nás samotných; jsou to stavy našeho vědomí. Protože každá duše v sobě nese spasitelskou jiskru, která spěje zpět k absolutnu, bude se každá duše – více nebo méně rychle – dále rozvíjet; dříve či později se každá duše vrátí do čistých nebes.

To také znamená, že neexistuje žádný zpětný vývoj, žádná degenerace duše. Prostřednictvím spasitelské jiskry zůstává Boží synovství v ní zachováno – ať je sebevíce zatížená. To znamená: Reinkarnace jako zvíře nebo dokonce jako rostlina ("putování duše") není možná. Ve východních náboženstvích je však toto učeno, neboť jejich spisy vznikly před spasitelským činem Ježíše Krista, a proto neobsahují vědění o oběti na Goltotě, která jednou provždy zastavila degeneraci a rozpuštění forem ve věčném éteru.

Před pozadím těchto duchovních znalostí se objevuje i následující otázka v pravém světle: Je to zákonité udržovat materiální život co nejdéle, jako třeba život při předčasném porodu nebo udržovat život umírajícího pomocí lékařských přístrojů?

"O tom by bylo z božího zákona mnohé co říci. Avšak dokud má člověk své pozemské zákonodárství, je již každý novorozenec pod vlivem světských zákonů. Některé světské zákony nesahají pouze na hranici přípustnou Duchem, tedy na hranici duchovních zákonů, nýbrž často sahají daleko za ni a způsobují tak v duších velké utrpení, bídu a bolesti. Co protrpí duše, jejíž tělo je na intenzivní stanici napojeno na přístroje, to si světský člověk nedokáže představit.

Z hlediska materie a lidských zákonů musí být pozemský život za všech okolností udržen. Z duchovního hlediska to často znamená nepředstavitelné utrpení pro ty duše, které jsou pomocí lékařských přístrojů doslova připoutány k tělu. Jsou nuceny nadále žít ve svých tělech, přestože čas jejich pozemského života už vypršel. Pro postižené duše to v mnoha případech znamená nové utrpení, protože tyto vnější vlivy je znovu připoutávají na jejich pozemské tělo. Nedobrovolné prodloužení pozemského času života má dokonce často za následek nové, dodatečné zatížení duše.

Jak pošetilé je tedy nazývat lékaře "zachráncem života", když přitom vidíme jen fyzický obal, který lékař napojí na přístroje a poskytuje mu léky, aby zůstal organismus při životě. Avšak jaký protiklad, když na jedné straně je život za všech okolností udržován, na druhé straně se však provádějí umělé potraty.

"Potrat je vražda! Kdo odstraňuje plod, bez ohledu na to, jak je velký a v kterém měsíci těhotenství se nastávající matka nachází, ten vraždí."

Pro rodiče to z duchovního hlediska znamená: Zříkají se odpovědnosti, kterou na sebe vzali při zplození, totiž dát jedné duši možnost inkarnace a tím odčinit karmu. Po této stránce se proviňují.

Zabití embrya způsobuje mohutnou příčinu, jejíž účinky se pak projevují jak v současném životě, tak i v dalších existencích znovuvtělené duše. Znovuvtělená duše je pak znovu vedena s člověkem dohromady, jehož duši v jednom z předcházejících pozemských životů nedala možnost vtělení. Člověk, který na sebe naložil tuto vinu, odčiňuje část zatížení té duše, jejímuž vtělení kdysi zabránil. Nedal totiž té duši v dřívější inkarnaci možnost, aby odčinila zatížení, které by právě v oné době dosáhlo odpovídající zralost, aby mohlo být odpykáno, což v říši duší v této krátkosti není možné.

Z dosavadních vývodů je také jasné – co se týče situace v rozvojových zemích – že ani kontrola porodů ani preventivní prostředky proti početí a ani rozvojová pomoc na čistě materiální úrovni nepředstavují zákonité a natrvalo úspěšné řešení. Vedle "pozemského" chleba; jehož podávání je dobré, potřebují lidé v chudých zemích především duchovní, živý chléb: objasnění zákona příčiny a účinku a duchovní podání ruky, aby se z něho osvobodili; a co je také důležité, objasnění a návod, jak může být splněn zákon "modli se a pracuj", abychom se duševně a tělesně uzdravili.

Dalším důvodem, proč je stále méně možností inkarnace, přičemž ale duše silněji ke vtělení naléhají, je aktivita Božího Ducha, která je o to silnější, čím více dále vstupujeme do věku vodnáře.

Touto zvýšenou aktivitou prasíly jsou za prvé podněcovány příčiny uložené v duši, což – z celosvětového hlediska – vede k velkým katastrofám. Zvyšující se radioaktivita a zničení mají za následek snížení plodnosti; také katastrofy omezují možnosti inkarnace. Na druhé straně je však podporována také duchovní aktivita člověka, nutkání po vyšším duchovním vývoji. Vibrace Země a lidí, kteří na ní žijí, se zvyšuje přílivem tohoto zesíleného záření světelné, přeměňující síly, která vše nízké postupně pozvedává.

Protože duše, která se chce vtělit, může být přitahována pouze odpovídající vibrační tendencí matky, nebudou se moci v nadcházejícím období vtělovat žádné silně zatížené duše, tedy duše nízkých vibrací. Místo toho budou Zemi obydlovat světelnější duše. Vybudují Říši Ducha na Zemi, která je předpovězena proroky Starého zákona, Ježíše Krista, projevením sv. Jana a mnoha dalšími proroctvími.

V dalším průběhu bude všechno transformováno výše – Země a člověk a všechny padlé oblasti, až se všechno nakonec zase vrátí do jemnohmotných oblastí čistých nebes.

Budeme pak opět žít jako čisté duchovní bytosti, svítící a zářící, naplněné Jeho Duchem, v Jeho nekonečné světelné nádheře, v naší věčné vlasti, v čistých nebesích.

Univerzální život je dynamické společenství věřících, rozšířené na všech kontinentech Země, které přejímá tradice prakřesťanstva a jako ono čerpá z pramene Prorockého slova. V Univerzálním životě pokračuje bezprostřední působení Boží na Zemi, jak se dělo skrze židovské proroky Starého zákona a skrze Ježíše Nazaretského.

Tato vnitřní dynamika Univerzálního života způsobila také ve vnějšku silný vývoj: Z Božího Ducha vzniklo během 15 let hnutí obepínající celý svět a které nepřetržitě roste. Všichni, kteří následují čestného srdce Ježíše Nazaretského a uskutečňují krok za krokem Boží zákony, jsou základem, na kterém se staví Říše míru Ježíše Krista.

Budování Univerzálního života, Spasitelova díla Ježíše Krista na Zemi, je nutno rozumět v souvislosti s jeho duchovním pozadím a jeho dosavadními dějinami vývoje. Existují čtyři sloupy, na kterých je založen Univerzální život: Projevení Ducha Krista Božího pro dnešní lidstvo v tomto mohutném obratu času, počínaje Dílem přivedení domů – Dílem Ježíše Krista; Vnitřní cesta; Církev Vnitřního ducha Kristova a Obec úmluvy Nový Jeruzalém.

Svým Prorockým slovem založil Kristus r. 1977 Dílo přivedení domů – Dílo Ježíše Krista – Své Spasitelovo dílo, dílo poučení a přivedení zpět. Ukazuje všem lidem a duším cestu zpět k Bohu, do věčného domova. V tisících projeveních zprostředkoval a zprostředkovává Duch Krista Božího od roku 1977 nyní to všeobsahující duchovně – božské vědění, jaké v historicky známé době dosud ještě nikdy nebylo projevené v takové šíři, hloubce a podrobnosti. K tomu Kristus projevil 22.11.1992: "Slyšte, vy lidé všech národů této Země! Já, Kristus, Syn živého Boha, váš Spasitel a Průkopník, jsem vylil celou pravdu" a "Slovem a písmem jsem dal skrze Můj Nástroj věčnou pravdu, pokud jí lidé mohou ve slově pochopit."

Z tohoto kořene, Díla přivedení domů – Díla Ježíše Krista, vznikl Univerzální život, to znamená: myšlení, žití a působení v Božím Duchu – podle principů rovnosti, svobody, jednoty, bratrství, z čehož vzniká spravedlnost.

V Univerzálním životě učil a učí Duch Krista Božího dál. Projevil všechny stupně cesty k dokonalosti. Je to Vnitřní cesta k Bohu v nejniternějším každého člověka, Cesta sebepoznávání a tříbení duše a člověka. Vede skrze nepřetržitou práci na nás samých krok za krokem do jednoty s Bohem v nás a v celém bytí.

Duchovní shromaždiště pro všechny hledající lidi – jedno jaké jsou víra, náboženského vyznání nebo světového názoru – je Církev Vnitřního Ducha Kristova, volné shromáždění lidí, bez členství, rituálů, ceremonií, bez kněží. My prakřesťané se scházíme, abychom se modlili a naslouchali skrze prorocká ústa projevené Slovo Ducha Krista Božího. Používáme Desatero přikázání Boží a Ježíšovo Kázání na hoře a dnes projevené zákonitosti nejprve víc a více u sebe samých, tak, jak to činili také následovníci Ježíše před 2000 roky. Tato Církev nitra je celosvětová Prorocká lidová učební církev Ducha Božího. Rozvinutým duchovním vědomím učící prorokyně a velvyslankyně Boží, naší sestry Gabriely, učí Kristus nyní také Absolutní zákon; jsou to velká kosmická učení, život opravdových Bohem naplněných lidí. Kdo následuje tyto božské poučky na své cestě do nitra, tomu se podaří chápat zákony Věčného stále hlouběji a víc a více je plnit. Prakřesťané v Univerzálním životě realizují přikázání Boží krok za krokem všude tam, kde probíhá denní život: v rodině, v hospodářském a společenském životě, na pracovišti, v mateřské škole, ve škole, na klinikách, v zemědělství a sociálních zařízeních.

Začátkem roku 1989 uzavřel Věčný svazek s bratry a sestrami Praobce Nový Jeruzalém pro Říši míru Ježíše Krista. On, Samojediný, přenesl odpovědnost Své Obci úmluvy za veškeré dění v Univerzálním životě. Členové Obci úmluvy, kteří rozhodují o všem prademokraticky, společně, hledí jedině na toho jediného pastýře, Krista, a usilují stále více naplňovat věčné zákony. Jsou aktivně činní na výstavbě Říše míru Ježíše Krista, která vyrůstá z Univerzálního života. Vycházeje ze Obci úmluvy Nový Jeruzalém vznikly a vznikají další praobce v Univerzálním životě.

Lidé Univerzálního života jsou pionýři pro Novou dobu, která již začala. Je to věk duchovní doby, ve které bude Kristus, vládce Říše Boží na Zemi, opět mezi lidmi v duchovním těle, aby vedl Říši Boží na Zemi podobně, jako je tomu v Nebi. Pro každého člověka je otevřená Vnitřní cesta do Říše Boží. Kroky po této cestě jsou oba meditační kurzy a stupně Vnitřní cesty k dokonalosti, od pořádku až po milosrdenství. Nikdo není vyloučen, kdo chce jít vážně s Kristem cestou v nitru a vnějšku.

Prakřesťané v Univerzálním životě usilují o to, uskutečňovat a splňovat denně ve všech oblastech života Desatero přikázání a učení Kázání na hoře jak i činit skutkem božské principy rovnost, svobodu, jednotu, bratrství a spravedlnost. Tím je Univerzální život život v Duchu Božím.

Bůh, náš milující Otec, nás vidí dokonalé – tak, jak v nejhlubším nitru jsme: bytosti světla, které od Něho přicházejí a které jednou opět u Něho budou.

On nás, Své děti, nikdy nenechá samotné – a proto ve všech dobách nám poskytoval a poskytuje pomoc a pokyny osvícenými muži a ženami. Právě dnes, v době přelomu a převratu, nás vede Prorockým duchem Krista Božího ven ze zákona o setbě a sklizni do Absolutního zákona Nebes.

Tím nás Kristus dnes učí skrze Svoji prorokyni a velvyslankyni velkým kosmickým učením, která podal jako Ježíš Nazaretský Svým apoštolům a uče '

Na cestě do nitra. k srdci Božímu, poznáváme sami sebe, všechno to, co nám brání žít v souladu s naší pravou vnitřní bytosti, naším božským původem. Zanecháváme svých chyb a slabostí s Kristem, který se Svou silou v nás žije a působí.

"Následuj Mne!" – těmito slovy oslovil Ježíš Nazaretský každého člověka. Každý člověk, který chce, může kráčet k Bohu ve svém nitru prakřesťanskou cestou školení – a tak krok za krokem ve všedním životě naplňovat věčné zákony Boží, Jeho přikázání.

Kurz "Prakřesťansky meditovat I" nás vede do našeho nitra a pomáhá nám, své myšlení a svůj život víc a více zaměřovat na Boha.
Obj. č. S l22 cs – Kč 70, 00

V kurzu "Prakřesťansky meditovat II" oslovujeme cílevědomě jednotlivá centra vědomí v lidském těle a aktivujeme tak vlastní léčitelné síly v duši a těle.
Obj. č. S 128 cs – Kč 70, 00

K tomu hudební kazeta tělesná cvičení
Obj. č. F 017 cs – Kč 20, 00

Na Stupni pořádku se učíme kontrolovat své myšlenky, krotit svou řeč a zjemnit své smysly.
Obj. č. S l2I cs – Kč 70, 00

Na Stupni vůle se učíme stále více chápat Boží vůli a proměnit ji ve skutek.
Obj. č. S 124 cs – připravuje se v češtině

Na Stupni moudrosti začínáme čerpat a jednat z již vyvinutého vědomí.
Obj. č. S l29 cs – připravuje se v češtině

Na závěr rozvážeme na Stupni vážnosti všechny vazby na zákon příčiny a účinku.
Obj. č. S 126 cs – připravuje se v češtině

Universelles Leben
Haugerring 7

D – 97070 Würzburg/Německo

To je Mé Slovo
A a ?
Evangelium Ježíše

Kristem projevené slovo, které svět nezná
Dovíme se jak probíhal život Ježíše opravdu a co až do
dneska z Jeho nauky neznáme.
Kristus také popisuje přicházející dobu a vznik Jeho Říše míru
na této Zemi.
Doposud vydáno německy, anglicky, francouzsky, italsky, polsky,
chorvátsky, španělsky (česky vyjde 1996)
Obj. č. S 007 – Kč 99, 00

Kázání na hoře
Výňatky z "To je Mé Slovo"
Obj. č. S 008 cs – Kč 44, 00

Kristus odhaluje:
Stát démonů,
jeho přisluhovači a jeho oběti
Poprvé odhaluje Kristus, Spasitel všech duší a lidí, podrobně
ono působení démonů a jejich přisluhovačů na této Zemi.
Obj. č. S 132 cs – Kč 40, 00

Nebezpečí od východních "mistrů"
Obj. č. S 429 cs – Kč 25, 00

Léčení silou pozitivního myšlení
Vědomosti Boží jsou základy této knihy. Je nám
vysvětlováno, jaká jsou duchovní souvislosti a zákonitosti u
nouze a nemocí. Je nám ukázána cesta ven – cesta k vnitřní
radosti, zdraví a životní náplni. Kniha, která může změnit Váš
život.
Obj. č. S 424 cs – Kč 19, 60

Přišel jsem – odkud? Odcházím – kam?
Zivot po smrti – Cesta tvé duše
Příručka s nejdůležitějšími otázkami života k tématu smrt: Co
je to? Mimo jiné podává tato brožurka odpovědi na 75
nejčastěji pokládaných otázek k tomuto tématu.
Obj. č S 407 cs – Kč 25, 60

Malý průvodce
Božským Prorockým léčením
Obj. č. S 503 cs – zdarma

"Slovo" – Kosmická vlna
Informace o celosvětových rozhlasových vysíláních v různých
evropských jazycích Vám rádi pošleme zdarma.

Universelles Leben
Haugerring 7, D – 97070 Würzburg/Německo